Před časem jste razantně změnila svůj vzhled, jak se vám daří v něm setrvávat?
Troufám si říct, že dobře. Těch dvacet kilo zpátky nemám. Ale dietu jsem držela již před více jak dvěma lety, to to letí. S mou „staronovou“ postavou jsem se za tu dobu sžila skvěle. Ale za víc jak dva roky se toho také hodně událo. Mám za sebou jeden z nejvíce pracovních roků. S nepravidelností v mé profesi, velkou únavou a také občas celkem velkým stresem, se diety bohužel drží špatně. Naučila jsem se několik pravidel, které ale občas poruším. V poslední době to mnohdy nešlo jinak, protože nejsem schopná připravovat si jídlo dopředu.
Pár kilo mi lítá nahoru a dolů, ale opravdu se snažím to udržet. Teď na jaře mám více volna, tak bych chtěla chodit na jógu a taneční tréninky. Ty potřebuji i kvůli představení Rokenrol, které jsme v lednu v režii Miroslava Hanuše úspěšně odpremiérovali na prknech Studia Dva. Na tuhle rokenrolovou jízdu o životě zpěváka Miki Volka všechny srdečně zvu, je to srdcovka.
Měla vaše nová image i nějaká úskalí?
Přišly mi třeba nabídky na jednu roli, která měla být silnější a opět nehezká. To samé role princezny, kterou jsem si vloni zahrála. Chtěli mě „vycpat“. To jsem odmítla. Chtěla bych si z
The Importance of Mental Health and Therapy
In a candid interview, the author opens up about their struggles with panic anxiety, stemming from childhood trauma of losing their father and grandmother to cancer. They emphasize the importance of seeking therapy as a positive step towards healing and self-care. Despite the stigma surrounding mental health, they advocate for therapy as a valuable tool for addressing emotional challenges.
Breaking the Stigma
The author challenges the outdated notion that therapy is only for the “mentally ill,” highlighting that seeking help is a sign of strength rather than weakness. They draw a parallel between seeking therapy for mental health issues and taking medication for physical ailments, emphasizing the importance of addressing emotional well-being.
Redefining Happiness
Discussing the concept of happiness, the author reflects on the simple joys of life, such as enjoying a cup of coffee in bed on a sunny morning. They stress that happiness is subjective and can be found in everyday moments. Quoting Shakespeare, they acknowledge the fleeting nature of happiness but strive to embrace it whenever possible.
Embracing Self-Care
The interviewee’s friendship with a child psychiatrist has provided them with valuable insights into mental health. By engaging in open conversations and seeking therapy, they prioritize their well-being and encourage others to do the same. They believe that self-care is essential in navigating life’s challenges and promoting mental wellness.
Ultimately, the interview sheds light on the importance of mental health awareness and the benefits of therapy in fostering emotional resilience. By sharing their personal journey, the author advocates for a more compassionate and understanding approach towards mental health struggles.
docela narychlo, mohla zkoušet současnou černou komedii Nejbližší.
Zahrát si v „Činoheráku“, to je nabídka, která se neodmítá. Obě divadla mi vyšla vstříc a všechna tři zkoušení jsem do kalendáře nějakým zázrakem nacpala. Jsem v hloubi duše šťastná, že jsem toto zkoušení nemusela odmítnout.
Všechna ta divadla jsou naštěstí nedaleko od sebe…
Naštěstí, jinak by to nešlo! Těch třicet metrů jsem přebíhala v podstatě v kostýmu. Stalo se, že jsem měla jednu zkoušku v sedm hodin na jednom jevišti a o tři hodiny později jsem stála na generálce na jevišti druhém. Ano, jsem trochu cvok. Ale to se ví.
Nepřiplete se vám občas při hraní do hlavy text z jiné hry? Přece jen toho máte v hlavě teď hodně čerstvého.
To se asi úplně nepřiplete. Ale je fakt, že kapacita mozku není nafukovací a například text na poslední zkoušení už se mi neučil lehce. Únava se projevila. Ale já jsem člověk, co se nerad vzdává. Věděla jsem, že když jsem řekla, že to dám, tak to musím dát. Taky v tom hraje roli určitá hrdost. Vlastně si nemůžete ani pořádně postěžovat, protože únava vlastně není omluva. Nemáte na ni právo. Pak přijde někdo, kdo vám řekne, že jste to neměla brát, nebo že vám to říkal, že je toho moc. Tak jsem zaťala zuby, párkrát si pobrečela, párkrát měla paniku, řekla si mé oblíbené „Blázny živí Bůh“ – a dala to. A teď mám radost ze tří krásných, vyprodaných představení, které hraji s báječnými kolegy. To je ta odměna.
Co si před premiérou a po ní pravidelně nikdy neodepřete?
V den premiéry mívám ráda volno, pokud to tedy jde. Dám si dobrou snídani, třeba v posteli, piji kafe a poslouchám Beatles. Ráda ten den také nakupuji zlomvazky pro kolegy a psychicky se připravuji na premiérový večer. Než vstoupím na jeviště, řeknu si takovou „mantru“, text z Kalibána z Shakespearovi Bouře, co hrával kdysi můj táta. Začíná to slovy „Co, ty se bojíš? Neboj se nic…“ Po premiéře si pak neodepřu pořádnou oslavu. Ta musí být.
Máte vůbec čas na osobní život?
Svízelná otázka. Vlastně v posledních letech čas tak úplně nemám a uznávám, že žiji svou prací. Práce mi i mnohé supluje. Neumím říct, jestli jsem si to vybrala, třeba si to zrovna teď vybírá mě. To ale neznamená, že bych nežila. Život si snažím užívat. A naštěstí mě má práce baví a mám okolo sebe úžasné lidi, kteří mě drží. Potkávám starší i mladší kolegy, mám skvělé přátele, úžasnou mámu, se kterou mám nadprůměrně krásný vztah. Staráme se na střídačku o psa a tři kocoury.
Občas se hrozně nesprávně zamiluju. Nicméně pravdou je, že partnerský život se mi spíše vyhýbá. Jsem si velmi dobře vědoma toho, že pokud bych měla mít dítě, tak mám nejvyšší čas. Čas je bohužel nemilosrdný. Ale to se tedy úplně naplánovat nedá.
Ráda cestujete, chystáte se v brzké době někam?
Po premiéře hry Vše o ženách jsem odjela na týden na mezinárodní filmový festival Berlinale do Berlína. Před pěti lety se mi podařilo získat akreditaci a je to pro mě vždy takový svátek. Přesídlím do svého pomyslného druhého domova, potkávám staré přátele, kterých tam mám od dob studií stále hodně, vidím spoustu úžasných filmů o zajímavých tématech… Je to docela intenzivní týden. Chystám se i do Paříže a tento rok bych se ráda podívala na delší čas také k moři. Loni jsem si dovolené opravdu moc neužila. Cítím, že potřebuji vypnout a nedělat taky chvíli nic.
Občas jste obsazována i do zahraničních filmů, jaká práce byla zatím ta nejzajímavější?
Účinkování v zahraniční produkci je pro mě vždy zážitkem. Máme štěstí, že se u nás v Praze hodně točí. A mám výhodu, že mluvím cizími jazyky. Za posledních pět let jsem hrála, byť, podotýkám, malou roli, asi v sedmi zahraničních produkcích. Já to mám vždy jako za odměnu. Celý ten proces je zážitkem. Cením si německého filmu Walpurgisnacht a nejvíc asi nezávislého amerického filmu Avenue of the Giants, který měl na podzim premiéru v New Yorku. Tam jsem hrála malou, ale pro děj důležitou roli. Byl to opravdu životní zážitek.
Hrála jste v hodně diskutovaném seriálu Eliška a Damián. Jak jste vnímala rozporuplné reakce diváků?
Těžce. Do toho seriálu jsem šla s vervou sobě vlastní a velmi jsem tomu projektu věřila. A ono to zkrátka nevyšlo. Už od toho uplynul nějaký čas, já jsem snad už schopná o tom mluvit s větším nadhledem a lidi snad zase zapomněli.
Ale neúspěch bolel. Byli jsme terčem jakéhosi posměchu a to není příjemné. Naše úsilí bylo čisté a já si stojím za tím, že svou práci jsem odvedla dobře. Naučila jsem se díky tomu, že je dobré si přiznat, že se prostě občas něco taky nepovede. Tak to je a člověk se tím učí. Přesto na ten projekt a na lidi, které jsem tam potkala, vzpomínám s láskou.
A co seriál Ulice, kde hrajete už několik let?
Ulici točím osmým rokem. Je to taková moje stálice. S postavou Venduly a s mými hereckými kolegy jsem za tu dobu hodně spjatá a seriálu jsem za mnohé velmi vděčná. Ulice mě dostala do podvědomí a naučila jsem se tam mnoho věcí.
Vyhledala jste někdy v životě služby kouče nebo psychoterapeuta? Umíte bojovat se svými démony?
Ano. A beze studu to i přiznávám. I proto, aby se lidi nebáli na terapie chodit. Jít k terapeutovi je jedině dobrá věc. Trpím panickou úzkostí, což je bohužel důsledek toho, že mi v dětství zemřel táta, následně babička, oba na rakovinu. Do toho přišly další životní události. Jít to s někým rozebrat je jedině dobře. Žijeme ve světě, kde se to objevje pro mě v tomto okamžiku. Ale každý má jiné představy o štěstí. Někdo ho hledá v kariéře, někdo v rodině, někdo v cestování. Je důležité si uvědomit, co nás skutečně dělá šťastnými a snažit se toho dosáhnout. Ale zároveň si myslím, že štěstí je i o přijetí toho, co máme a vděčnosti za to. Je to složitá otázka, ale určitě si myslím, že každý má možnost ovlivnit své štěstí a být jeho strůjcem.
