Rozhovor s cestovatelem Ladislavem Ziburou o pouti do Santiaga de Compostela i životě s tinnitem

Sám ses do Santiaga⁣ poprvé vydal po maturitě, krátce před nástupem na ‌vysokou školu. Potkaly tě na cestě⁣ situace, kdy sis říkal, že jsi možná přecenil své síly?

Měl jsem tehdy už ‌nachozených dost tras po Česku. Z hlediska fyzické zdatnosti mě ⁣tedy nic ⁣nepřekvapilo. Smysl cesty do⁢ Santiaga bývá často⁤ dezinterpretován. Nejde totiž ​o horský trek uprostřed divočiny, ‌jakým je třeba⁤ Pacifická hřebenovka, která se chodí ve Spojených státech. Svatojakubská cesta směřuje od kostela ke kostelu a provede vás historií, protože má ohromující tisíciletou tradici. Největší výzvou pro mě v mých osmnácti letech naopak bylo, ​abych pouť ⁣nebral‍ příliš sportovně a ‌nepokoušel se každý den⁢ ujít padesát kilometrů. Místo toho jsem se snažil chodit pomalu a bavit se s lidmi.

V knížce přiznáváš, že jsi byl během první​ cesty do Santiaga tak stydlivý, že ses ⁢ostýchal místní požádat o vodu. ⁢Navenek přitom působíš jako⁢ upovídaný extrovert, který se dává s každým do řeči.

S jinými poutníky jsem se⁢ bavit nikdy​ nestyděl. Mluvit s místními je ale něco jiného. Když mi tedy jednou ⁣na cestě do Santiaga‌ došla voda, skutečně jsem radši šel desítky kilometrů žíznivý, než abych na ‌někoho musel zazvonit. Na⁤ dalších cestách jsem ⁤se naštěstí naučil s pocitem trapnosti bojovat. Čím dál víc si ‌uvědomuju, jak člověka determinuje,⁣ v jakém prostředí vyroste. Pořád si pamatuju, jak jsme se​ ve škole museli ptát, jestli v hodině můžeme jít na záchod, nebo vstávat, když učitel přišel do třídy. Když ukončíte formální vzdělání, které se u nás namnoze neslo ve vojenském duchu, je ⁢těžké jít do světa a chovat se přirozeně.

Na svých cestách jsem si uvědomil, že Češi jsou poměrně ostýchaví a někdy až příliš slušní. Máme v sobě kus německého smyslu pro pořádek. Španělé jsou naproti tomu například mnohem upřímnější a spontánnější. Ještě otevřenější lidi ‌pak potkáte, když vycestujete‌ mimo Evropu. ⁤Najednou zjistíte, že bavit se s někým cizím na ulici je‍ úplně v pohodě. Proto pro mě bylo nesmírně obohacující, když jsem ve formativních letech začal cestovat ⁢do ‍zemí, kde to chodí trochu jinak. Mou povahu a životní priority díky tomu neovlivnilo jen to, co jsem se naučil ve škole a od rodičů, ale i to, co ⁢jsem odkoukal třeba v Číně nebo⁤ Nepálu.

“Pokud jste ochotní několik týdnů chodit v hrozném vedru a vláčet si při tom všechno​ na zádech, musíte k tomu mít nějaký hlubší důvod,” míní Zibura. | Foto: Jaroslav Fikota

Když se vrátíme‌ k tvojí první pouti do Santiaga, bylo pro tebe ​těch zhruba osm set kilometrů z francouzského města Saint-Jean-Pied-de-Port jistým vykročením do dospěláckého života?

Jednoznačně. Moji⁤ rodiče dodnes říkají, že jsem na pouť ‌odešel jako dítě a vrátil se jako dospělý člověk. Poprvé v životě jsem byl pět týdnů v zahraničí ⁣úplně ⁤sám. Musel jsem se o sebe postarat a neměl jsem nikoho, komu bych si mohl postěžovat, když se mi něco nedařilo. Zároveň jsem na cestě‌ potkával ⁢lidi, kteří byli o generaci, někdy i o dvě nebo o tři ⁤starší, ale bavili se se mnou ⁤jako rovný s rovným a dávali‍ mi rady do života. Každý večer jsem ⁣si mohl povídat s lidmi, kteří byli obvykle nesmírně zajímaví – ⁣celý život cestovali, byli ​hluboce věřící nebo se hodně zabývali⁤ historií.

Do toho jsem měl po svém návratu ⁣nastoupit na práva a během pouti jsem poprvé zapochyboval, jestli se tomuhle oboru chci věnovat. Když jsem se totiž cestou dověděl, ‍že mě vzali, dal jsem se do řeči s právníky,​ kteří mi vyprávěli o své praxi, a já jsem pochopil, že​ je trochu jiná,‌ než jsem ⁢si ji vysnil. Na škole jsem‌ si ⁢pak už jenom⁣ potvrdil, že ležet celý život v papírech opravdu není pro mě,‍ a po prvním semestru jsem přestoupil ⁤na žurnalistiku.⁣ Nebýt cesty do Santiaga, byl bych tedy možná dneska právník.

Když‌ jsem si v knížce četl příběhy poutníků, které jsi potkal, když ses do Santiaga⁢ vypravil podruhé, přišlo mi, že jste spolu mluvili nebývale otevřeně. Mnohdy⁢ jste se dostali i k niterným tématům, která člověk při běžném small talku ‍obvykle nerozebírá.

Na cestě jsem taky potkal lidi, kteří se na náboženství dívali skepticky, ale přesto⁢ se rozhodli jít na pouť. A po cestě se jim otevřely nové perspektivy.​ Někteří z nich se pak začali zajímat o víru a začali se hlásit k nějaké církvi.​ Jiní zase získali nový⁣ pohled ⁢na svět a na svůj život. Cesta do Santiaga⁢ je prostě‌ otevřená všem a každý si​ na ní najde to, co potřebuje.

Na cestě jsi potkal ‍i lidi, kteří se na náboženství dívali skepticky, ale přesto se rozhodli jít na pouť. A ⁢po cestě se jim otevřely nové perspektivy. Někteří z nich se⁢ pak ⁣začali zajímat o víru a začali ⁤se hlásit k nějaké ⁢církvi. ​Jiní zase získali nový‌ pohled na svět‍ a na svůj život. Cesta do Santiaga je prostě otevřená všem a každý si na ‍ní najde to, ⁢co potřebuje.

Rozhodně. ⁢Na cestě‌ jsem ​potkal lidi, kteří se na náboženství dívali skepticky, ale přesto se rozhodli jít na ​pouť. A po cestě se jim otevřely⁣ nové perspektivy. Někteří z nich se pak⁢ začali zajímat o víru a začali se hlásit k nějaké církdůvodů.‌ A většina lidí tam zaškrtne oboje. Myslím si, že ⁤pro mnoho poutníků je cesta do Santiaga spíš duchovním dobrodružstvím než náboženským aktém. Je to čas a prostor, kde si mohou klást otázky, hledat smysl života⁢ a nalézat inspiraci. Ať už věří v Boha, nebo⁢ ne, cesta do Santiaga je pro mnoho lidí zásadním zážitkem, který je mění a ovlivňuje.

Na‌ druhou stranu, je pravda, že na cestě potkáte ⁤i hodně ⁢věřících ​lidí. Někteří jdou na pouť jako součást svého náboženského života, jiní ​hledají duchovní ⁣obnovu nebo se chtějí odprostit od každodenního shonu a věnovat se ⁤jen‌ sami sobě a ‍svým⁤ myšlenkám. Ať už je ​důvod jakýkoliv, cesta do Santiaga je pro ​všechny poutníky ‌jedinečným a nezapomenutelným zážitkem.

rocent. Mnoho lidí se na cestu vydává jako forma duchovního hledání, jako únik od každodenního shonu a stresu. Pro ně je cesta do Santiaga‍ způsobem, jak se zastavit, zamyslet se nad svým životem a najít vnitřní klid. Ať už věří v Boha‌ nebo ne, cesta může být pro každého poutníka obohacujícím⁢ a transformačním zážitkem.potravinové balíčky pro lidi v nouzi a ​bylo úžasné ⁤vidět, jak ⁢se lidé dokážou spojit a společně něco důležitého dokázat. Na‌ cestě ⁢do Santiaga je to ⁣podobné – ⁢všichni jdou za stejným cílem a podporují se navzájem. To vytváří silné pouto a umožňuje​ otevřenější komunikaci.

Na cestách jsi potkal ‌spoustu zajímavých lidí. Můžeš se podělit o nějaký příběh, který tě nejvíce zasáhl?

Je těžké vybrat jen jeden příběh, protože jich bylo opravdu⁣ hodně.‍ Ale ⁣vzpomínám si na jednoho poutníka, který byl vážně nemocný a přesto se rozhodl vydat na cestu do Santiaga. Měl s sebou svou malou dceru​ a byl to pro něj obrovský fyzický a psychický výkon. Když jsme se potkali, byl už na konci svých sil, ale odmítal se vzdát. Byl to pro ​mě velký příklad odvahy a síly vůle. Ačkoli jsme spolu nemluvili ⁤stejným jazykem, dokázali⁢ jsme se porozumět a podpořit se. ‌Tenhle příběh mi ukázal, jak silný může být‍ lidský duch a jakou sílu může člověk najít ‍v sobě, když ⁣se ocitne v ⁣extrémní situaci.

Co bys poradil lidem, kteří se ‌chtějí vydat na cestu do Santiaga?

Nejdůležitější je mít otevřenou mysl a být‍ připravený na to, že cesta může být fyzicky i psychicky náročná. Je důležité si uvědomit, že to není jen turistická procházka, ale skutečná​ poutní cesta s dlouhou tradicí. Je dobré si předem přečíst nějakou literaturu o Santiagu a připravit se na to, co‍ tě čeká.⁢ A hlavně si užívat každý okamžik a být otevřený novým zážitkům⁣ a lidem, které potkáš na cestě. To je ten pravý duch poutě.

Na závěr ‍bych chtěl říct, že cesta do Santiaga ⁢je jedinečný zážitek, který může změnit⁤ tvůj pohled na svět. Pokud máš tu možnost, určitě se vydej na tuto cestu a objev své vlastní hranice a sílu.⁤ A když se ⁢vrátíš, budeš mít spoustu příběhů a zážitků, které budeš moci sdílet‍ s ostatními.

Jaký je tvůj názor na rostoucí zájem o​ poutnické cesty,⁣ zejména o⁤ Svatojakubskou cestu?

Těžné se překonat a​ začít mluvit s místními lidmi na cestě ​do Santiaga.⁢ Byl⁢ to ‌pro ⁤mě první krok k překonání ‌své stydlivosti a‌ rozšíření komunikačních dovedností.

Svatojakubská cesta se stala‍ velmi populární mezi poutníky z celého světa. Jak ​vidíš tenhle trend?

Věřím, že rostoucí zájem ‍o poutnické cesty⁣ je pozitivní a prozrazuje, že více ‌lidí vnímá potřebu⁢ pozastavit se, přemýšlet a nalézt smysl života. Navíc je ⁢to skvělá forma turistiky, která kombinuje⁤ fyzickou aktivitu s duchovním ⁤dobrodružstvím. Svatojakubská cesta nabízí ⁢možnost‍ objevování krás přírody, historických ⁤památek a setkávání s různými⁢ kulturami.

Zároveň je ale důležité, aby poutní cesty zůstaly autentické a neztratily svůj původní poslání. Je potřeba respektovat svatost ⁣cest a ctít tradici, kterou předáváme dalším generacím. Vždy ⁤je lepší‌ vyrazit na ⁤poutě s pokorou a otevřeností srdce.

V různých knihách se zaměřuješ ‍na různé cesty a kraje. Existuje nějaká‌ konečná destinace, kterou bys chtěl jednou prozkoumat nebo kam bys chtěl vyrazit?

Každá cesta je ‌jedinečná a má své kouzlo. Rád bych prozkoumal všechny světové​ poutnické cesty, protože každá z nich má ⁣něco specifického a jedinečného. Mám ale také zájem o cesty do vzdálených krajin, například na Sibiř nebo ⁣do Patagonie. Myslím si, že tam se nacházejí skvělé možnosti pro dobrodružství a objevování přírody. V⁢ neposlední řadě bych rád poznal i méně známé a turisticky nevytížené ‍oblasti České republiky.